Admin Babouci

Návštěvnost: 00516952

 
 

Babouci - nejstarší jihočeská dechovka » Historie

 
česky deutch english

Nejstarší historie
Období kapelníka Václava Rožbouda z Němčic
Období kapelníka Františka Petrácha z Čakova
Období kapelníka Petra Shýbala z Lišova
Tři zastavení za našimi předky
Někteří bývalí muzikanti


Nejstarší historie

Jouzíci na slavnosti Pošumavské jednoty v Mičovicích roku 1900 V Němčicích, v srdci Netolicka, působil v šedesátých letech 19. století řídící učitel Jan Votava, který si přivydělával učením hudbě na dechové nástroje. Učil dobře. Někteří jeho žáci našli pak uplatnění u vojenských kapel nebo jako známí cirkusoví hudebníci, které jejich umění vedlo daleko do světa. Jako mnozí jiní jihočeští vystěhovalci i Jan Votava opustil svůj milovaný, ale chudý kraj a odjel do Ameriky, kde doufal nalézt lepší obživu.. Zanechal tu svou dechovou "tureckou" muziku, které se v roce 1868 ujal jeho nejlepší žák Josef Prener, rodák němčický. Protože Josefovi se říkalo Jouzík, dal své kapele jméno Jouzíci.

Byla to takzvaná "panská" muzika - proti dosavadním muzikám "selským" (dudáckým) nebo "štrajchovým" měla toto složení: Es klarinet, B klarinet, B tenor, I. a II. Es trumpety a bas F. Prener sám hrál Es klarinet (lidově zvaný "krátký"). Novinkou jeho kapely bylo, že se hrálo z notových partů, neimprovizovaně, zpaměti. Hráli v ní zkušení muzikanti z Netolicka a její obliba v širokém okolí byla veliká.

Krátce po založení kapely Jouzíků do ní přišli vynikající hudebníci bratři Matěj a Matouš Baboučkové z Dubného, po chalupě "Babouci", kteří se právě vrátili z vojny. Ani se u Prenera neohřáli a už v roce 1875 si založili kapelu vlastní, která Jouzíky zcela nahradila a stala se jejich přímou pokračovatelkou. Lidé té kapele už tenkrát začali říkat BABOUCI. Protože Baboučci byli opravdu vyhlášenými muzikanty, získali brzy posilu v stejně dobrých hudebnících Janu Novotném a Kašparu Cihlářovi z Němčic a pak z okolí i hudebníky další. Hrálo jich nejprve sedm a později jedenáct.

Hrávali většinou u vesnických tancovaček. Protože se k tanci neplatilo vstupné a protože ani muzikanti nebyli placeni, býval tu takový zvyk, že hudebníci uprostřed hry přestali a "zastavili" na některém z tančících, který musel nějaký ten peníz položit na talíř. Pak se teprve zase hrálo a tancovalo.

Jak už to u vesnických kapel bývalo, ne všichni muzikanti hráli s Babouky pravidelně, a to hře jistě neprospívalo. Protože Baboučci měli zájem na dobrém jménu své muziky, rozhlíželi se po stálém "obsazu" - jak se říkalo. Sehnali jej - o nabídky pro takovou kapelu nebyla nouze. A kvalita Babouků zase stoupla, takže se v kraji obecně říkalo, že kdo hraje s Babouky, platí za "poctivého muzikanta". Skoro dvě desítky let pak Babouci hráli ve stálém obsazení, ale protože i muzikanti stárnou a pak "přicházejí rovnou do nebe", tak se v roce 1894 objevují v kapele noví, mladí hráči. Přišel například výborný křídlovák Matěj Krejčí ze Včelné, Josef Moučka z Čakovce a na přelomu století i František Lajer z Habří, který se do Dubného přiženil. Nejvíce "babouckých" muzikantů bylo tehdy zedníků a zemědělců. Oblečeni byli ke hře už tenkrát všichni stejně, později nosili i ony vojenské čepice, jak je známe z Alšových obrázků vesnických muzikantů. Kolem roku 1900 opustil kapelu její zakladatel Matěj Babouček a další dva hráči a na jejich místa přišli synové Matěje Baboučka Jan a Vojtěch a nadaný hráč na Es trumpetu Josef Placer z Čakova. I když tu byly další změny a došlo i ke generační výměně v kapele - a to nejednou - styl "baboucké" muziky, ladění a instrumentace se neměnily. Babouky - když někde hráli - nebylo třeba ani představovat, každý je na dálku už poznal. Tak je tomu i do dnešních dnů.

"Babouckou" tradicí bylo, že hráli a zpívali především lidové písně a skladby z jižních Čech, že neměli sólové zpěváky, ale že všichni muzikanti nejen hráli, ale i zpívali. Jednotlivé sloky písní střídala (a dodnes tomu tak je) sóla nástrojů - po první sloce si daly sólo klarinety, po druhé křídlovky a po třetí pak tenory. A lidé v sále zpívali s nimi. I dnes, když Babouci přijímají nové členy do hry, dbají, aby každý nejen mistrně ovládal svůj nástroj, ale aby uměl i zpívat.

Když vám spustí třeba takového Kubatu nebo Zbudovský valčík, jako byste opravdu šli po hrázích blatských rybníků, kolem Soudného potoka až tam někam k baště Vomáčce - a jako byste si podali ruce s některou z těch postav Klostermannova románu Mlhy na Blatech... a zdá se vám, že tu někde musíte teď potkat samotného Kubatu či zaslechnout slova upřímné lásky Vojty Hříbka a Apolenky Potužákové. Zbudovská krajina tu stále vydává svědectví své poezie a tajemnosti, jíž rozumí jen citlivá duše pozvaná do krásného snění melodií křídlovek a tenorů.

Kapela Václava Rožbouda staršího z dvacátých letProtože se muzika Bobouků líbila, zanedlouho stěží stačila splnit všechna pozvání. A když pak někde hráli o posvícení, o svatbě, masopustě či o pěkné hodince, nebylo prý v hospodě ani kam si sednout, ani pro báby na "soudné lavici" místo nezbylo. Babouci však neuměli jen pěkně hrát a zpívat, oni také dovedli s sebou přinést pohodu, dovedli pobavit.Kapela Václava Rožbouda staršího z třicátých letStaří ještě vzpomínali, jak si třeba všichni udělali z kapesníku uši, jak hráli pod stolem anebo se při hře rozešli mezi tančící, i na balkón vyšli - a na "kruchtě" zbyl jen sám bubeník. Jejich jméno bylo brzy známo i za hranicemi jižních Čech. Tak v roce 1927 přišla za nimi do Dubného známá herečka Marie Svobodová (která pak ke konci života hrála v Jihočeském divadle v Č. Budějovicích) a pozvala Babouky do Prahy hrát na staročeské svatbě. Družbou byl tenkrát proslavený tlampač a zpěvák Jan Hakl-Slavíček z Kvítkovic.

Kapela Václava Rožbouda staršího z třicátých let Výrazným datem v životě a práci Babouků byl rok 1935. Tehdy se po Baboučcích stal kapelníkem zedník a muzikant celou duší Jan Ferebauer z Dubného, zvaný "Šmajda", který babouckou kapelu řídil až do roku 1962. Dovedl si přitáhnout nejlepší muzikanty - Es klarinetistu Jakuba Španingera z Dubného, Víta Postla ze Stupného, a z rodu Baboučků Janova syna Václava a po válce i Vojtěchova syna - také Václava - a tak zase Babouci omládli muzikantskou krví dalších Baboučků. V té době se objevují i další jména - Jan i Josef Moučků z Čakova, Stanislav Vojta, Josef Našinec a pak i Bárta, František Pach (Es trumpeta), Stanislav Borovka z Nové Vsi u Brloha (bas) a jeho jmenovec z Českých Budějovic (klarinet), Josef Šabatka ...

Za okupace byly venkovské bály zakázány. Koncerty pro udržení nálady lidí ale přece jen povolovali. Babouci jezdili hrát po vsích, chodívalo se samozřejmě po "svých" nebo se jezdilo na kole za každého počasí...
Babouci v Chotýčanech na pouti v padesátých letechDoba nacistické okupace skončila a lidé se probudili ze zlého snu a z ještě horší skutečnosti. Už se zase smělo žít, radovat se a tančit, a tak Babouci začali zas hrát k potěšení a zábavě těch, kteří ta zlá léta přežili. V roce 1947 už se o nich opět ví široko daleko, jsou zváni k tancovačkám, hraní při zakládání družstev a ke schůzím, na posvícení, k masopustům ...

Na svatou Kateřinu toho roku 1947 (Kateřina, to je den takového "muzikantského handlu", přestupního termínu, řekli bychom dnes) vystřídal Vojtěcha Baboučka třiadvacetiletý všestranný muzikant, hráč tenoru Václav Rožboud z Němčic, který se nakonec stal kapelníkem Babouků ... Jenže my jsme ještě u doby kapelničení Jana Ferebauera. Tankrát se Babouci stali členy ZK ROH Čs. rozhlasu v Českých Budějovicích, pak přešli pod českobudějovický Městský dům kultury, aby nakonec našli domovskou střechu v ZK ROH Jihočeských papíren v Českých Budějovicích.

Krumlovské aleje V době členství Babouků v ZK ROH rozhlasu začala doba jejich účinkování ve vysílání rozhlasu z Budějovic i z Prahy: pro tehdejší programové potřeby se natáčely především jejich instrumentální skladby, nezpívané. Celá řada skladatelů a upravovatelů tu pro Babouky pracovala - J. Nováček, J. Drobílek, J. Beneda, Kubešové. Rozhlasový hudební redaktor Miroslav Vaverka si pochvaloval, že Babouci, to je opravdu třída, dá se s nimi dobře pracovat a jsou spolehliví... Však i ty letité už nahrávky - například Jarní květy, Kytička vzpomínek, V zeleném háji, patří mezi nestárnoucí zvukové snímky. Důkazem toho jsou i dopisy, které na adresu Babouků i rozhlasu chodily a chodí:

"...Pokaždé, když v rádiu hrají Babouci, zpíváme sborově s nimi, protože jejich písničky známe už skoro zpaměti..." (J. Stejskal, Mýto u Rokycan)

"Velice rádi vás posloucháme a to jak v rozhlase, tak na zábavách, na výstavišti i v českobudějovickém Háječku. Rádi bychom vám proto dnes za všechny hezké písničky, za milé chvíle při vaší muzice poděkovali. Zasloužíte si náš dík i uznání za to, že šíříte mezi lidmi dobrou pohodu, za to, že úspěšně pokračujete ve stoleté tradici Babouků a oživujete ty překrásné lidové písně, které máme tolik rádi... Přejeme vám, aby vám to pořád stejně pěkně hrálo, jako teď, abyste byli vždycky dobrá parta a těšíme se na vaše nové melodie..." (Pracovníci tužkárny KIN v Č. Budějovicích).

To už Babouky znala i Praha, protože se zde představili v Lucerně spolu s dechovkou Mugrauerů z Křenovic.